K léčivé komunikaci

Při setkávání v kruhu se společným záměrem podpořit harmonii ve svém nitru a vztazích se nabízí praktikovat způsob komunikace, který nás vytrhne z běžných automatismů, stereotypů, posuzování a manipulace – byť třeba dobrem.

Můžeme se sami sebe ptát, co pro nás znamená skutečná komunikace a kdy jsme ji pocítili jako léčivou, inspirující, integrující i evoluční. Co se v tom okamžiku dělo?

Kde začíná má kapacita vnímat druhé a skutečně naslouchat? Jak při tom mohu zůstat u sebe, vnímat své tělo, své emoční prožívání, své myšlenky?

Když hlouběji naslouchám, rozšiřuji také vnímání prostoru, jenž zahrnuje nejen mé myšlenky, emoce a tělesné vjemy, vnímám také náš společný prostor a vzájemnou výměnu, otvírám se novému vhledu a inspiraci.

Jak mohu vystoupit ze svého návyku naslouchat významům slov a vstoupit do intimity naslouchání celé bytosti druhého a bohatému prostoru informací, které vyzařuje na různých rovinách? Nenecháváme se hypnotizovat příběhem, zůstáváme s prožívanou zkušeností. Můj nervový systém se celostně ladí na Tvůj. A to, co mi nabídne, je nabídka právě tak pro mě jako pro Tebe: emoce, obrazy, tělesné vjemy, možná i slova. Přináším je do našeho společného prostoru tak, že sdílím, co se ve mně děje, když Tě slyším sdílet. Mluvím však o sobě a Ty si můžeš vybrat, zda s Tebou něco rezonuje.

Naše autentická přítomnost, zvídavost a vyladění ve společném kruhu, mohou zvýšit soudržnost pole a společně násobit vědomí. Pak ten, který sdílí, se může díky přijímající pozornosti ostatních vnímat jasněji – užívá znásobenou pozornost skupiny ke svému uvědomění a léčení. Méně se identifikuje a vnímá více možností, vstupuje do širšího prostoru.

Naslouchající zase u sebe mohou jasněji vnímat strategie přežití, které nás nutí napravovat, řešit, zachraňovat, oddělovat se od zkušenosti druhého, někam ji zařadit, posoudit, mít pod kontrolou a zkoumat, co se děje, když se k nim nebudu utíkat. Mohou se otevřít větší intimitě komunikace se vší křehkostí a zranitelností, která k autenticitě patří.

Trauma vzniká na základě oddělení, vyloučení, a proto náš kruh je vzájemným se učením, jak vyloučené opět pozvat k tomu, aby bylo viděno, cítěno námi i druhými a přijato jako součást společného prostoru. Mohu si říct o zpětnou vazbu a také ji odmítnout. Mohu dát zpětnou vazbu a zůstat při tom ve spojení, neoddělovat se. Mohu sdělit, co pro mne bylo ve společném zrcadlení užitečné a co ne.

Můžeme být také hraví, zvídaví a užít si společnou praxi, všichni se stále učíme – může to být ta radostnější cesta, nejde o to být dokonalí a perfektní sotva jsme začali a ani nikdy poté..

PRINCIPY KOMUNIKACE:

• Když sdílíme, mluvíme „z nitra prožívané zkušenosti“, ne „o ní“. Spíše než o událostech, sdílíme téma, které v nás otevírají. Zůstáváme s aktuálním prožitkem, necyklíme se v příběhu. Když se to tak stane, druzí nám to pomohou zvědomit otázkou, kde se v té zkušenosti nacházíme: tělesně, emočně, mentálně..

• Nasloucháme ze svého středu, celým bytím: ne abychom řešili, ale abychom byli přijímajícími svědky toho, co se vyjevuje – ve mně i u druhého. Nepreferujeme jistý typ zkušenosti nad jinou, zkoumáme, jak můžeme být s tím, co je, říct tomu ano.

• Nereagujeme slovně na zážitek druhého, ale sdílíme, co v nás rezonuje: obrazem, emocí, tělesným vjemem, myšlenkou.. Nehrajeme ping-pong v interakci. Nedáváme rady a nesnažíme se nacházet řešení, napravovat, vymezovat se apod. – máme-li tu potřebu, je to pozvánka zkoumat, proč, k čemu nám slouží? Máme možnost zkoumat spíše to, co „nevíme“ a růst, než si potvrzovat to, co už „víme“.

• Trauma vzniká na základě oddělení, vyloučení, a proto náš kruh je vzájemným se učením, jak vyloučené opět pozvat k tomu, aby bylo viděno, cítěno druhými a přijato jako součást společného prostoru.

• Naše autentická přítomnost, zvídavost a vyladění ve společném kruhu mohou zvýšit soudržnost pole a otevřít prostor pro nárůst vědomí. Pak ten, který sdílí, může díky pozornosti ostatních vnímat sebe jasněji – užívá znásobenou pozornost skupiny ke svému uvědomění a léčení. Méně se identifikuje a více cítí, vstupuje do širšího prostoru.

• Mohu si říct o zpětnou vazbu a také ji odmítnout. Mohu dát zpětnou vazbu a zůstat při tom ve spojení, neoddělovat se. Mohu sdělit, co pro mne bylo ve společném zrcadlení užitečné a co ne. Zpětnou vazbu nabízím z místa spojení a vnímám, zda je tomu druhý otevřen.

• Tvoříme novou kulturu – a zároveň nejde o smrtelnou vážnost, jde o hravost a otevřenou zvídavost zkoumat při všem, co se děje, jak to mám, inspirovat se navzájem. Může to být společná dobrodružná cesta s mnoha objevy.

Přikládám vhledy dvou kultur, které pro nás mohou být inspirativní. Lakotské: “Aho Mitakuye Oyasin” („Já jsem Ty a Ty jsi já.“) a křesťanské: „Když dva se sejdou v mém jménu, jsem s nimi.“ Znáte nějaké další?

Přijďte sdílet svou přítomnost, pozornost, esenci a zkušenosti a vyladit se v prostoru, kde se může vyjevit právě tady a teď, co je potřeba.