Nestáváme se léčiteli.
Přišli jsme jako léčitelé. Jsme jimi.
Někteří z nás teprve objevují, kým jsme.
Nestáváme se vypravěči.
Přišli jsme jako nositelé příběhů, jež jsme my
a naši předkové skutečně prožili. Jsme jimi.
Někteří z nás teprve objevují, kým jsme.
Nestáváme se umělci.
Přišli jsme jako umělci. Jsme jimi.
Někteří z nás teprve objevují, kým jsme.
Nestáváme se spisovateli, tanečníky, hudebníky,
pomocníky, mírotvorci. Takoví jsme přišli. Jsme jimi.
Někteří z nás teprve objevují, kým jsme.
Stejně tak se neučíme lásce.
Přišli jsme jako láska. Jsme láskou.
Někteří z nás teprve objevují, kým jsme.
Clarissa Pinkola Estes: Modlitba k oslavě mateřství (dovolila jsem si překlad zobecnit pro obě pohlaví..)
art Tim Marshall
Tato báseň je původně modlitbou k oslavě mateřství, dovolila jsem si ji přeložit obecněji pro obě pohlaví. Vyjadřuje pro mě potenciál, který vidím v každé bytosti. Rezonuje s mou cestou k sobě samé a tím i k druhým a ke světu. Věřím, že jsme tady, abychom mohli RŮST SPOLU.
Jsme tu jeden pro druhého, jsme provázáni navzájem a se svým prostředím, jsme součástí bohaté sítě interakcí:
(in)Formujeme a jsme formováni..
Sami jsme dynamickou sítí interakcí:
je jí naše tělo, různorodé odstíny našeho prožívání i to, jak přemýšlíme.
Kam nás naše mysl a představy o sobě a o světě pustí, co nám dovolí a co nám vymezí?
Kde nás naše tělo omezuje a kdy je nám náš instinkt a vtělený vjem přirozeným moudrým kompasem?
Jsme přírodou a naše tělo nám to stále připomíná:
dává nám možnost tady být, bohatství vjemů a schopnost se zapojit.
Dává nám také limity a jistý čas.
Nějakým způsobem se utváří, roste, udržuje a obnovuje.
A nějak také dokáže ukládat do své paměti, co jsme neměli kapacitu prožít a strávit, a pak nám to v podobných situacích osladit..
Jak se nám žije v prostředí našeho prožívání, emocí a tělesných vjemů, konceptů a myšlenek?
Daří se nám v něm plně být, s tím, jak to právě je?
Užít si to, co můžeme a máme k dispozici?
Umíme být i s tím, kde vnímáme limity, omezení, těžkosti? Je možné je využít jako cestu spíše než překážku?
Máme i jiné možnosti, než se spoléhat na staré známé příkazy, zákazy, návyky a strategie přežití?
Určitě máme přirozený instinkt k evoluci. Stejně tak přirozenou potřebu se chránit a tedy zůstávat v tom, na co jsme zvyklí, ať už nám to prospívá nebo ne.
Chceme změnu a především nechceme nic měnit.
Jak to se sebou vyjednáme, aniž bychom na sebe vyvíjeli tlak či upadali do rezignace?
Cestu vidím v soucitu : sebe-citu : laskavé všímavosti k sobě a ke světu, a k tomu, jak ho uchopuji a interpretuji.
V respektu k tomu, kým jsem, kam mě život dovedl i k tomu, kam se chci dál rozvíjet.
Život mě tak jako tak nenechá na pokoji. Sami sobě nedáme pokoj..
Můžeme si udělit milost a trpělivě se doprovázet.
Jako v přírodě, tak v našem těle, jež je její součástí, i v našem prožívání procházíme cykly stažení a uvolnění, růstu a zpomalení, zapojení se a introspekce.
My jsme příroda, své prostředí, svůj svět.
Vše, co potřebujeme, máme s sebou.
A máme se navzájem, abychom si to připomínali.